Dějiny staveb na Větruši sahají až do 9. století, kdy zde jistý Labohoř nechal na počest své manželky vystavět hrad Wittrusch . Později ovšem tento hrad zcela vyhořel. O několik století později, přesně v roce 1839, zde místní usedlík Johann Thomas hledal pramen pro studnu a náhodou tu objevil silné základové zdi hradu. Ještě v témž roce zhotovil stavební plán, který počítal se zkrášlením tehdy nazvané Ferdinandovy výšiny a zbudováním výletní restaurace, ke které by vedly upravené cesty. V roce 1847 byla stavba restaurace dokončena. Vznik honosné restaurace na Větruši , často též nazývané Zámeček, se však datuje až v době o půl století pozdější. To když do tohoto místa směroval svoje aktivity ústecký Spolek pro České Středohoří. Vrchol Větruše si totiž v roce 1895 vybralo vedení spolku jako místo pro postavení honosného restauračního a výletního objektu, který měl sloužit jak spolkovým a turistickým účelům tak nejširší veřejnosti. Aby mohlo svůj plán zrealizovat, muselo nejprve za 25 tisíc zlatých odkoupit pozemek od bývalého majitele a strhnout starou již nevyhovující restauraci. Hned poté vyhlásilo soutěž o nejlepší architektonický návrh. Jako vítěz z ní vyšel stavitel Alwin Köhler. K rozhodnutí výběrové komise jistě přispělo i to, že pan Köhler se již jednou (při stavbě první rozhledny na Brandu) na akcích spolku podílel. Mluvila však za něj i kvalita a rychlost, s jakou práce odváděl. Jestliže 13. července 1896 padlo rozhodnutí o výstavbě, o měsíc později již byly hotovy podrobné stavební plány, 15. října byl položen základní kámen a rok nato, 17. října 1897 byla celé dílo v hodnotě 30 tisíc zlatých slavnostně dokončeno. Restaurace na Ferdinandově výšině se brzy poté stala centrem spolkového i společenského života obyvatel Ústí. V přízemí se nacházel velký sál vhodný pro konání schůzí i pořádání plesů. Další sál se nalézal o patro výše. Pro náročné hosty byly k dispozici hostinské pokoje a na studenty se pamatovalo s levnou ubytovnou. Nádherný pohled na soutok řek Labe a Bíliny i na vzdálenější vrcholky Středohoří a Krušnohoří nabízela terasa třicetimetrové vyhlídkové věže. Okolí restaurace dotvářel park s lavičkami, kuželníkem, tenisovými kurty a také s malým zvěřincem. Konávaly se zde lidové slavnosti i promenádní koncerty. Po roce 1945 se vrchu vrátil starý český název Větruše , který přešel i na restauraci. Objekt byl na základě Benešových dekretů předán nakrátko do národní správy a v roce 1950 převeden pod Československou obec sokolskou v Praze. V roce 1953 pak přešel pod správu Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Od roku 1954 spravoval Větruši národní podnik Turista Praha, od roku 1958 pak Restaurace a jídelny. Společenským duchem žila Větruše až do konce šedesátých let. Posléze začala sloužit jako ubytovna pro zahraniční montéry a jelikož jich zde bydlelo několik desítek, získala Větruše i nevzhlednou přístavbu. Restaurace byla z důvodu nevyhovujícího vodovodu uzavřena. Právě v tomto období začal celkový úpadek zámečku. V polovině 80. let minulého století byl objekt pro svůj špatný stav zcela uzavřen. Podnik Restaurace a jídelny v té době začal plánovat hotelovou dostavbu k historické Větruši . Nechal zpracovat několik rozličných studií. Jednu v moderním duchu od architektů Z. Vávry a J. Štefkové, pod hlavičkou Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Ta počítala s výstavbou netradičního hotelu v podobě 16 dvoulůžkových přízemních buněk. Konkurenční projekt od architektů R. Bergra a Z. Havlíka z Krajského projektového ústavu v Ústí připravil návrh historizující dostavby s 36 pokoji. Odborný posudek se tehdy přiklonil k moderní dostavbě. Kuriozitou tehdejších návrhů byl záměr vystavět na Větruši pro pohodlí návštěvníků eskalátor. Mělo jít o nejdelší jezdící schody v zemi s délkou 100 metrů a převýšením 40 metrů. Všechny tyto snahy přerušil rok 1989 a následná privatizace zámečku. V roce 1991 svitla Větruši naděje. Při privatizaci hotelu Vladimir, pod který od poloviny osmdesátých let patřila, ji koupil teplický podnikatel Petr Frydrych - v pozadí koupě tehdy stáli lidé z investičního fondu Trend Martin Kratochvíl a zpěvák Michael Kocáb. Ti v České republice chtěli postavit síť luxusních hotelů a Větruše měla být jedním z nich. Plán však zkrachoval a Frydrych Větruši prodal. V následujících letech byl zprivatizovaný zámeček pouze cílem různých spekulativních nákupů a prodejů. Vystřídal několik majitelů a jeho stav se i pod rukama vandalů povážlivě zhoršoval. Posledním vlastníkem před odprodejem Větruše městu v roce 2001 byla pražská společnost Gutzy , jejíž bývalý německý majitel Rüdiger Gutzy se v roce 1997 dostal do finančních potíží a skončil ve vězení, podle obchodního rejstříku společnost od roku 1998 vlastnil devatenáctiletý mladík Daniel Vlach z Prahy, firma dlužila ústeckému magistrátu za pokuty, práce na zabezpečení Větruše a různá penále přes půl milionu korun. Veřejné mínění - podpořené petiční akcí a založením nadace na záchranu objektu - sice požadovalo po ústeckém magistrátu Větruši odkoupit, ale dokončovaná investice v podobě Mariánského mostu a odhadované náklady na následnou rekonstrukci objektu ve výši zhruba 100 mil. Kč vedení města od tohoto kroku (zatím) odradilo. Nicméně společnosti Archateliér byla alespoň zadána studie o současném stavu objektu a předpokládaných nákladech na případnou rekonstrukci. Koncem roku 1999 speciální komise, kterou ustavila rada města Ústí nad Labem, vybrala ze 4 variant studii, jež záchranu zchátralého výletního zámečku Větruše vyčíslila na 90 mil. Kč. V červenci 2000 přišla Větruše o svou střechu úmyslně založeným požárem (ten založili tři chlapci ve věku 13 až 14 let, přičemž vzhledem k věku pachatelů byl případ odložen). Až v dubnu 2001 se po opakované dražbě (kam objekt poslal kvůli dluhům majitele finanční úřad) podařilo ústeckému magistrátu zámeček od společnosti Gutzy odkoupit za částku mírně přesahující 2 mil. Kč. Zároveň město okamžitě vyčlenilo prostředky na nejnutnější zabezpečovací práce (statické zajištění, vyklízení sutin, oplocení a odstranění náletových křovin provedla firma Komastav ) a začalo hledat strategického partnera pro revitalizaci Větruše . Areál postupně opravovalo. Později jej doplnilo o sportoviště a přírodní a zrcadlové bludiště. Podařilo se i sehnat provozovatele restaurace a umožnit ubytování s šesti dvoulůžkových pokojích. V roce 2010 na Větruši dokonce postavilo lanovou dráhu. Na zrekonstruovanou vyhlídkovou věž mohli turisté poprvé vystoupat jednorázově v říjnu 2002. Oficiálního otevření a pravidelné otevírací doby se pak dočkala 23. září 2004. Bližší a podrobné informace k novodobé historii Větruše naleznete níže na této stránce… Novodobá historie Větruše v detailu (1998 - 2011) Tento návrh předpokládá, že by objekt Větruše sloužil pouze jako restaurace. Při opravě by tak zmizelo takřka celé jižní křídlo zámečku, které pochází ze šedesátých let. Větruše by vypadala podobně jako na konci devatenáctého století. Oprava by stála 49,7 mil. Kč. Nevýhodou varianty je její neefektivnost. Studie předpokládá, že by každý host utratil v restauraci průměrně sto třicet korun. K tomu, aby objekt nebyl prodělečný, by ale každý návštěvník musel utratit minimálně jednou tolik. Navíc restauraci by konkurovala podobná a dostupnější zařízení ve městě. Restaurace by tak byla závislá na turistické sezóně v letních měsících. Takřka 64 mil. Kč by stála oprava současné budovy Větruše jen s minimální demolicí skladové části. V jižním křídle by byl malý hotel se šestadvaceti lůžky. Větruše by při této variantě nebyla prodělečná, ale jejímu vlastníkovi by z ní neplynul žádný zisk. V období neplánovaného odlivu hostí by dokonce mohla být prodělečná. Určité riziko by přinášelo i provozování hotelu, který by musel být orientován na bohatší klientelu, což by znamenalo větší provozní výdaje. Větruše by také nebyla lákavá pro cestovní kanceláře, které pořádají autobusové zájezdy. V hotelu by totiž nebyl dostatečný počet lůžek ani pro jeden autobus plný hostů. Až za devatenáct let by se městu vrátila částka necelých 78 mil. Kč, kterou by muselo vložit do varianty, při níž by k zámečku přibylo i severní křídlo. V něm by mohly vzniknout další pokoje. V nich by nocleh našlo až dvaašedesát hostů. Studie upozorňuje, že vedení hotelu by muselo volit vhodnou marketingovou a cenovou politiku. Návratnost na devatenáct let studie vyčíslila za cenu sedm set padesát korun za lůžko, při devíti stech korunách by se prostředky mohly vrátit za čtrnáct let. Vyšší cena by však mohla znamenat méně hostů. Oprava Větruše by podle varianty, kterou vybrala komise, stála 84,9 mil. Kč. Nejvyšší cena za opravy je zcela zastíněna dobou návratnosti vložených peněz, která je deset až jedenáct let. K zámečku by přibylo nejen severní křídlo, ale i část, která by jej propojila s křídlem jižním. Uvnitř Větruše by tak vzniklo uzavřené atrium. Počet lůžek na Větruši by stoupl na osmdesát osm. Autoři studie tvrdí, že ač by se náklady na opravu oproti třetí variantě zvedly jen velmi málo, tržby by se tak daly zvýšit až o třetinu. Velikost hotelu by také zabezpečila, že by se zde našla místa pro jeden autobus. Vedení hotelu by tak mohlo navázat spolupráci s cestovními kancelářemi. O tom, zda město bude chtít opravdu Větruši koupit, mají radní jednat v březnu. V té době by měli znát cenu, za kterou je ochotna firma Gutzy , jež Větruši vlastní, zámeček prodat.